Zajímavosti ze záchranařiny/Rescue reports

AKTUÁLNÍ SEZNAM ATESTOVANÝCH PSOVODŮ PRO VYHLEDÁNÍ OSOB V PLOŠE A V SUTINĚ

Práce záchranářských psů v sutinách WTC

Narazila jsem na článek klimatologa Ladislava Metelky na jeho blogu, popisující práci záchranářských psů v troskách Světového obchodního centra v New Yorku.

1.díl   2.díl   3.díl

 

Článek o zásahu si můžete přečíst ZDE (16.11.2009).

(zdroj: časopis Psí kusy)

(zdroj: časopis Psí kusy)

SAR po česku aneb Bez štěstí a náhody to zatím nejde

Děti a přestárlí či nemocní lidé. Tedy ti nejvíce bezmocní a bezbranní. Právě oni se nejčastěji ztrácejí. Úředními slovy, stanou se pohřešovanými osobami a je potřeba je hledat. V lesích, horách, polích či zpustlých objektech, ve dne i v noci, v zimě i v létě, ve vedru či dešti.

Otázka zní: Umíme to?

Jsou situace, které připomínají zlý sen. A mohou se přihodit kterýkoli den a kteroukoli hodinu. Pro utrápené rodiče a záchranářský systém této země vše může začínat telefonátem na tísňovou linku: "Dobrý večer, náš kluk se měl v sedm hodin vrátit domů, a je deset a pořád nepřišel. To není normální." Tato slova a tato situace je postrachem nejen každého starostlivého rodiče. Každé takové hlášení odpovědné instituci by mělo být začátkem rychlé a přesně koordinované pátrací a záchranné akce. Ale je tomu tak vždy? Podívejme se zpět na několik kauz, jejichž výsledky ukazují, že ne vždy se hledání pohřešovaných osob daří. Měly totiž smutné zakončení: nález těla pohřešované osoby bez známek života.

Práce pro policii
Než se pokusíme zjistit, jak vlastně v našich zeměpisných šířkách reálně probíhají a probíhaly pátrací akce, je nutné vyjasnit si několik základních faktů. V prvé řadě je třeba mít na paměti, že pátrání po pohřešovaných je na základě zákona o Policii ČR zcela v její pravomoci. Policie je za pátraní zodpovědná a k tomuto účelu by měla mít krom vlastních sil k dispozici i možnosti, které pro tento účel mají další složky začleněné v Integrovaném záchranném systému ČR (IZS).

Druhým podstatným faktem, který je třeba hned v začátku zmínit, je, že pátrání po pohřešované osobě má několik rovin a hledání v terénu, v záchranářské terminologii nazývané jako SAR (Search and Rescue, česky Najdi a zachraň), je jen jednou z nich.

Hledání pohřešované osoby je primárně v kompetenci kriminální policie. Ta by měla získat maximum důležitých informací, na základě kterých poté určí různé směry pátrání.

Kriminalistickou praxí a problematikou těchto případů se však v tomto materiále zabývat nebudeme. Zaměřme svoji pozornost pouze na tu částí pátrání, kdy je nutností prohledávat terén, prostory a popřípadě i budovy či vodní nádrže, zkráceně řečeno na SAR. Za tuto část pátrání jsou zpravidla zodpovědné uniformované policejní složky. Právě jim by měly různé profesionální a dobrovolné záchranářské složky být dispozici. A policisté by je měli umět optimálně využívat.

Velké akce, velké neúspěchy
Několik posledních let jsme si mohli všimnout, že pátrací akce se často stávají oblíbeným tématem pro média. V okamžiku, kdy sdělovací prostředky zjistí, že taková akce probíhá, věnují ji značnou pozornost. Podíváme-li se na několik největších pátracích akcí, alespoň dle zájmu sdělovacích prostředků, zjistíme, že jejich bilance optimistická není. Zkusme si krátce zrekapitulovat tři zřejmě nejvíce známé a největší pátrací akce posledních let.

V polovině června 2001 nahlásila Helena Čermáková z Kladna zmizení svojí čtyřleté dcery Terezy. Policejní síly byly do pátraní nasazeny do té doby v nebývalém počtu. Za pomoci kynologických záchranářů pročesávaly několik dní celé okolí místa bydliště pohřešované dívenky. Teprve dvacet dnů po začátku pátraní bylo tělo holčičky nalezeno, a to na základě kriminalistického šetření. Mrtvola se nacházela v pustém objektu hájovny, který byl podle tvrzení policie prohledáván. Jak došlo k tomu, že objekt byl prohledán, ale tělo nebylo nalezeno? To vedení policie nikdy uspokojivě nevysvětlilo.

Již o měsíc později byli na jižní Moravě pohřešováni sourozenci Dagmar a Jan Vosmanští, které rodiče pustili na výlet s rodinným známým. Pátrací akce byla v médiích označena jako největší svého druhu v historii. Do rozsáhlého pátrání, které probíhalo na různých místech jižní Moravy, byly nasazeny krom stovek policistů a vojáku i potápěči a helikoptéra s termovizí. Vše neúspěšně. Ostatky dětí byly nalezeny až koncem listopadu náhodným chodcem pár stovek metrů od obce, která byla jedním z center pátrání. Policie nikdy uspokojivě nevysvětlila, jakým způsobem bylo právě v této exponované lokalitě pátraní organizováno a kdo za jeho neúspěch nesl zodpovědnost.

Malý Vítek našel svoji smrt v poli
Třetí, v médiích široce sledovaná akce, se odehrála v roce 2003 v okrese Trutnov. Dne 10. dubna se tam ztratil tříletý Vít Kalousek. Malého hocha doprovázel rodinný pes. Začátek pátrací akce je možné datovat zhruba od 17.30 hodin, kdy zmizení dítěte policii nahlásil starosta. Policisté, vojáci, několik stovek dobrovolníků, záchranářští kynologové, horská služba a helikoptéra prohledávali bezvýsledně okolí obce, a to místy až do vzdálenosti zhruba pět kilometrů od vesnice. Tělo chlapce bylo nalezeno až třetí den v zoraném poli. Hoch se psem zjevně urazil vzdálenost podstatně větší, než policisté, koordinující celou akci, předpokládali.

Chybí vybavení i zkušenost, hlásí policisté
Celá tato pátrací akce byla od začátku jakousi případovou studií takřka všeho, co se nemělo povést. Při pohledu do interního policejního dokumentu, který má redakce RR k dispozici, je jasné, že pátrání doprovázelo tolik problémů, že negativní výsledek akce byl jen logickým vyústěním. "Kritickým faktorem bylo zcela nedostatečné technické zajištění a vybavení pátračů. Jedná se zejména o výkonné svítilny. Ty svítilny, které mají policisté k dispozici, jsou naprosto nepoužitelné," píše se například v dokumentu."Ve výbavě policie zcela chybí prostředky pro noční vidění," posteskl si jinde autor zprávy. "Dále se projevilo nedostatečné radiové spojení. V takovém členitém terénu a ve větší vzdálenosti od přenašeče současné radiostanice nefungují… Spojení osádky vrtulníku s pátracími skupinami nebylo na odpovídající úrovni," konstatuje se na jiném místě dokumentu. "Chybí nám logistické zázemí, zajištění stravování a nápojů… Každý pátrač nebo alespoň skupina by měli mít svoji mapu s vyznačením trasy, kterou mají propátrat," doporučuje policejní zpráva s tím, že zajištění map, nejlépe turistických, by mělo být právě na policii.

Obvzlášť smutným dojmem působí odstavec pojednávající o dobrovolnících z řad civilistů "Z hlediska akce bylo kritickým faktorem nasazení většího počtu civilních osob. Tyto osoby se nechtěly podřizovat velení policistů a bylo velmi obtížné koordinovat chod celé rojnice. S ohledem na rozsah celé akce a z hlediska účelu (rychlé nalezení malého chlapce) však byla účast civilních osob povolena a brána jako nutné zlo pro následné kritické reakce ze strany veřejnosti a vyšších složek. Účast veřejnosti však lze zcela jasně nedoporučit," netají se svým názorem autor dokumentu, který ale také sebekriticky poznamenává: "Chybí zkušenost s řízením podobných pátracích akcí."

Pátrání po malém Vítkovi Kalouskovi, a to včetně tragického konce, ukázalo snad všechny možné neduhy, kterými tato činnost v našich podmínkách může trpět. Počínaje nedostatečným technickým vybavením, tedy například fungující radiokomunikace s dostatečným množstvím ručních stanic i s náhradním zdrojem pro každého uživatele - což by mohl být na počátku 21. století ve střední Evropě běžný standard, přes neexistující logistickou podporu akce (potraviny, pití), neexistující informační zázemí (mapy, GPS) až po neschopnost naprosto základní: zorganizovat a využít pomoc většího počtu dobrovolníků. Zkrátka organizace selhala v podstatě ve všech důležitých aspektech. Některé z nich jsou pro podobné akce naprosto klíčové.

Pokud jde o technické a logistické zabezpečení pátracích akcí, řešení tohoto problému je víceméně v kompetenci policie a záleží jen na tom, kolik prostoru a prostředků je policie schopná a ochotná do akce vložit nebo jak dokáže využít nabízenou pomoc zvenčí.

A právě v této souvislosti se jako naprosto zásadní jeví neschopnost policie jakkoli systémově upravit, zorganizovat a využít pomoc a možnosti dobrovolníků. Přitom každý policejní funkcionář by si měl uvědomit, že pátrací akci je často nutné zahájit co nejdříve - zpravidla se nedaří na místo ihned přesunout dostatečné množství policejních sil či jiných složek IZS. V tomto okamžiku mohou dobrovolníci plnit zásadní roli. Zříkat se této pomoci jen kvůli neschopnosti je rezignací na co nejvyšší šanci na záchranu hledané osoby.

Nevyužitý potenciál
Možnosti některých dobrovolnických záchranářů jsou v současnosti takové, že již zdaleka nejsou k dispozici jen coby fyzické osoby do rojnice. Na území republiky působí množství dobrovolnických záchranářských skupin, které se nejen na tyto akce cvičí a jsou materiálně a informačně vybaveny (leckdy lépe než policie), ale dokonce mohou akci podpořit velmi sofistikovaným technickým zajištěním.

Příkladem může být dobrovolný záchranář Jindřich Kettner ze středních Čech. Ten disponuje mobilním radiokomunikačním operačním centrem a v případě potřeby je schopen zajistit radioprovoz, a to včetně dostatečného množství ručních stanic i záložních zdrojů pro štáb a samozřejmě i jednotlivé pátrací skupiny. Bez problémů je pro velitele akce schopen zajistit také spojení s helikoptérou. Může tedy suplovat přesně to, co nemá v místě k okamžité dispozici zatím žádná státní instituce. Je jasné, že policejní stanice (či jiné složky IZS) si v nejbližších letech nebudou v depozitáři každé služebny udržovat třeba zásobu vysílaček či GPS navigací pro potřebu potenciální pátrací akce.

Jindřich Kettner se v posledních letech zúčastnil zhruba patnácti akcí ročně. Jeho zkušenosti jsou rozporuplné. Jak říká, vše záleží na přístupu policejního velitele, který má akci na starost. "Někdo má zájem se domluvit a využít všech možností a pomoci, které nabízíme. Ale jsou i případy, kdy nefunguje vůbec nic a velitel akce přitom neumí nebo odmítá s dobrovolníky komunikovat. A to bohužel není nijak neobvyklé," popisuje svoje zkušenosti Kettner.

Jeho slova do značné míry potvrzuje také Petr Beran z dobrovolnického Sdružení záchranných služeb ČR. I on disponuje mobilním operačním střediskem, které umožňuje krom zajištění radiokomunikace a jejího záznamu po celou dobu akce také například okamžitou přípravu mapových podkladů a jejich rozmnožení pro jednotlivé pátrače a pátrací skupiny podle sektorů, které mají prohledat. Organizaci a podpoře záchranných akcí, zejména hledání pohřešovaných osob, se věnuje již dlouhou dobu a z této své praxe shrnuje: "V prvé řadě zcela pravidelně chybí na místě pátraní spojovací technika. Druhou nezbytnou věcí jsou mapové podklady a související technika, například GPS navigace. Přitom informace a komunikační prostředky jsou potřeba v okamžiku, kdy se pátrání začíná organizovat. A to musí být rychlé," tvrdí Beran. "Zejména v případě pátrání po dětech to musí být start z nuly na sto," dodává. Beran, stejně jako jeho kolega Kettner, za dobu své praxe nashromáždili kontakty na další dobrovolnické skupiny, které dokážou svolat na potřebné místo často rychleji, než jednotlivé složky IZS zmobilizovat dostatečný počet lidí dokáží .

Tragický konec rozpoutal změny
Kauza hledání malého Vítka znamenala v organizaci záchranných prací v několika ohledech jistý přelom. Jednou z nich byla i problematika nasazování a organizace záchranářských psů. Také to probíhalo při akci v roce 2003 více než chaoticky.

Na místo krom psovodů policie dorazila také zhruba desetičlenná skupina psovodů Horské služby a také dobrovolní kynologičtí záchranáři. Jenže nikdo nebyl schopen garantovat, jakou kvalitu mají pro tento druh práce psi, kteří na místě byli. A tak možná jediným měřítkem pro jejich použití v této akci byla míra sebevědomí psovodů a razance, s jakou se byli schopní do pátrání vnutit.

Ani šance policejních psů nevypadaly lépe. V tu dobu totiž Policie ČR nedisponovala speciálně vycvičenými záchranářskými psy, a tak ani velice účinný pátrací prostředek, jako je psí čich, nedokázal zabránit smrti malého chlapce.

Zřejmě v reakci na tuto nešťastnou kauzu policie a ministerstvo vnitra přistoupily k zásadní změně v kynologické problematice. Ministerstvo vnitra vypracovalo speciální atestační systém pro záchranářské psy. Ten zohledňuje i zahraniční zkušenosti a trendy, což by mělo zaručit, že dané zvíře a psovod budou schopni při pátrání odvést standardní výkon. Seznamem již atestovaných dobrovolnických i policejních psovodů by měl v současnosti disponovat každý KOPIS (Krajské operační středisko HZS).

Jsou země kde ví, co umějí
Nasazení psů jako účinných vyhledávací prostředků si přitom zaslouží značnou pozornost. Dobře vycvičený pes v optimální fyzické kondici totiž dokáže prověřit v cca 45 minutách terén o úctyhodném rozměru 100x500 metrů (50 000 m2) . Jak dlouho trvá pokrytí tak velkého sektoru rojnicí a kolik lidí je potřeba, si dokáže představit každý, kdo má s podobnou akcí jakoukoli zkušenost.

Specializovaný záchranářský pes proto představuje značný potenciál, který dokáže ušetřit velké množství pátracího personálu i času. Pro co nejúčinnější nasazení záchranářských psů je však nutné překonat některé taktické stereotypy. Jako nesmyslné se například jeví zařazování těchto specializovaných zvířat do rojnice.

V tomto ohledu je možné čerpat například zkušenosti ze Spojených států. Jejich praxi popsala Eva Čečilová, která je coby špičkový psovod členkou týmu OES USAR Task Force 3 (US federální zásahová kynologická jednotka):. "Velitel akce přidělí každému psovodovi jeho sektor. Psovoda na místě doprovází scout, který má za úkol pomocí mapy a GPS neustále sledovat pozici týmu a zajistit, aby pátrání pokrylo celý sektor, a naopak aby nezasahovalo do vedlejšího. Díky přítomnosti scouta se psovod může zcela věnovat práci se psem, a přitom je po celou dobu zajištěna bezpečná navigace týmu a samozřejmě spojení," popsala systém práce v zámoří Eva Čečilová. Tato praxe spolu s využitím moderních komunikačních a navigačních technologií je přitom zjevně cestou, kterou by se mohla ubírat i práce tuzemských záchranářů.

Policie se dává do pohybu
Neúspěšné a přitom značně medializované pátrací akce ze začátku tisíciletí dovedly vedení tuzemské policie k nutnosti změnit dosavadní postupy. Zřejmě poslední kapkou byla právě analýza akce týkající se Vítka Kalouska. Ještě v létě téhož roku vydal tehdejší policejní prezident Jiří Kolář interní pokyn, kterým nově stanovil pravidla pro vyhledávání pohřešovaných osob. V dalších letech následovalo několik dalších policejních interních dokumentů, které se touto problematikou zabývaly. Po formální stránce vše zatím vyvrcholilo závazným pokynem policejního prezidenta Vladislava Husáka číslo 105 z prosince minulého roku.

S ohledem na zahraniční i domácí zkušenosti a praxi je ale možné s jistou lítostí konstatovat, že ani tato poslední směrnice zatím blíže neupravuje a nepřináší žádné systémové řešení k problematice využívání dobrovolnických složek, jež nejsou zařazeny do IZS, které ale jsou na místě k dispozici.

O úspěchu rozhodují na okrese
Policejní prezidium však kromě formulace dokumentů přistoupilo k řešení celé problematiky také prakticky. Jak vysvětlil policejní rada Karel Žák z Policejního prezidia České republiky: "V červenci roku 2003 vznikla speciální skupina, která má za úkol pomoci jednotlivým velitelům opatření (tedy velitelům pátrací akce, pozn. red.) zlepšit jejich podmínky pro práci. Jde o tým specialistů, který je nepřetržitě k dispozici. Každý velitel má nyní v případě potřeby možnost zavolat na nepřetržitě fungující telefon a svůj postup při organizaci pátrání buď konzultovat nebo si přímo vyžádat specialistu. Ten se neprodleně vydá na místo pátrání a může pomoci s koordinací a vedením celé akce," vysvětlil policejní rada. "Na téma organizace pátracích akcí jsme také vyškolili zástupce z každého okresního ředitelství," dodal Žák.

Podle této koncepce a s využitím speciálního týmu již také proběhlo několik úspěšných a rychlých akcí. Jenže zároveň s tím místy stále probíhají pátraní, které zdaleka nevypadají jako vzor dobře fungujícího systému a usilovného nasazení. Jak je to možné? "Celá pátrací akce je vždy v kompetenci daného okresního ředitelství. Ze strany policejního prezidia jsme připravili odborný servis, který si mohou z okresu vyžádat. Ale rozhodnutí, zda-li tak učiní, záleží vysloveně na jejich uvážení. To jim nemůžeme přikazovat," vysvětlil Karel Žák.

Toto konstatování znamená jediné: vše nyní záleží na náhodě. Pokud se člověk ztratí v lokalitě, která má progresivní velení a důstojníci se v případě potřeby nebojí požádat o radu tým Policejního prezidia, je velká šance, že proběhne rychlá pátrací akce, během které budou optimálně využity dostupné možnosti a prostředky. A šance, že zbloudilé dítě či starý člověk budou nalezeni včas, stoupá.
Pokud se však někdo ztratí v okrese, kde místní policejní ředitelství a tím i celý systém práce tíhne ke konzervativnějším postupům, podstatně větší roli dostane náhoda a zejména štěstí. A to je položka, na které by žádná záchranná akce neměla záviset. To pro SAR platí dvojnásobně.
 

Autor: Dušan Stuchlík pro časopis Rescue Report