Vzpomínáme

Už nikdy… nebude kňučet radostí u dveří, strkat mi nos pod ruku abych si vylila kafe, koukat na mě pohledem „pohlaď mě prosím“, kontrolovat mě jestli ještě spím, skákat jako klokan u jídla, kousat Týnu do krku a štěkáním vyzývat ke hře, nenápadně se sunout na gauč, nechat se hladit po hebkých ouškách… Bylo nám dopřáno tak málo času. Pouhý jeden den otočil svět naruby a my přišli o Gwenynku. Ovčandu, která si myslela, že je napůl flat… Fenečku, která toho měla tolik před sebou. Ráda se mazlila a žebrala nenápadně u stolu, dokázala se změnit v bojovníka u obran, nadšeného magora u vody a soustředěného hledače figurantů na sutině. Gwenynka celou noc a den bojovala s krvácením do bříška, už se nedozvíme zda z otravy nebo infekce... Počkala na nás a poslední minuty jsem ji hladila v náručí. Už teď mi moc chybí…